Prosinec 2011

Zamilovaná tématika

20. prosince 2011 v 22:35 Povídky- vlastní výroba
Stála jsem před školou. Vešla jsem a nikdo tam, říkala jsem si, že určitě je někdo v šatně a nebo na chodbách. ANi ta vrátná tu nebyla všude pusto a prázdno. Uvažovala jsem o tom jestli není náhodou státní svátek nebo něco podobného. Bylo úterý a první hodinu mám dějepis, oblíbený předmět. Po odkladu bundy a botů v šatně, vystoupala jsem do druhého patra se strachem v očích. Na chodbách klid a prázdno. Tichými kroky jsem došla k dějepisné učebně. Zmačkla kliku a silně trhla k sobě, ale byli (zamčené). Sešla jsem k ředitelně s posledními prosbami, aby tu někdo byl. Zaklepala, zmačla kliku a dveře byli(otevřené), vešla jsem. V křesle ředitele seděla blondýnka s nohama na stole a v ruce telefon a s někým drze mluvila, přitom si kroutila vlasy na prst. Když si ani po 5 minutách nevšimla, že jsem tu a není sama, jak si asi myslela, zavřela jsem dveře bouchnutím! Zřejmě se vylekala jelikož ji z ruky vypadl telefon a rychle zhodila nohy pod stůl.
Obrátila se na mě a řekla: Myslela jsem si, že tu dneska nikdo není.
Zmateně si prohrabovala vlasy.
A kde vlastně všichni jsou řekla jsem po chvíli mlčení.
Vy to nevíte? Řekla hodně udiveně. Celá škola jela do Prahy přece na ten pohřeb bývalého prezidenta jen pan profesor Minerva tu zůstal a já, ale já už stejně budu muset jít spátky domů. Děti samy doma dlouho nemůžou být, že.
Vzala si kabelku, mobil a klíče a beze slova odešla z ředitelny.
Zůstala jsem tam sama s kabelkou v ruce a s pocitem, že jsem zas něco zvorala. Po tichých úvahách jsem se rozhodla zajít za panem profesorem Minervou a zeptat se ho, co mám dělat.
Byl listopadový den a jak už víme z minulých let v listopadu, už není takové teplo jako v srpnu nebo červenci. Představa toho, že musím přejít venkem na domeček, kde měl pan profesor Minerva kabinet, kde je celkem zima, mě drtila kousek po kousíčku.
Nakonec jsem si zvolila variantu rychlého sprintu, aspoň se trochu zahřeji. Vešla jsem a stejně jako na škole, tak ani tady nebyla ani noha. Vyšla jsem to jedno patro, co tu je.
Zaklepala jsem a vešla, pan profesor Minerva nebyl jen tak nějaký starý a páchnucí dědek, byl to mladý, oblečen v hezky padnoucím saku a s úsměvem na tváři.
Seděl na gauči a četl si nějaký cestopis o Španělsku tuším. Od knížky koukl jen očkem, kdo to vešel. Ležerně se posadil a řekl: ¿Qué estás haciendo aquí?( Co vy tu děláte)?
Ale naštěstí si uvědomil, že nemluví česky, ale španělsky. Poté se zeptal. Vy nemáte španělštinu, že?
Ne, pane profesore. Odpověděla jsem mírně zaskočena svou rychlou odpovědí.
A co tu vlastně děláte? Řekl a pevným krokem si to šinul přímo ke mě.
No, já jsem šla do školy a nějak jsem zapoměla, že dneska škola není.
Přiblížil se a ovál mě svou vodou poholení, byl čerstvě oholený. Poté se zeptal.
Aha a proč jste přišla za mnou?
Mírně mě zamrazilo po těle. Netroufala jsem si mu říct, že ani vlastne nevím proč jsem sem šla. Klidně jsem se mohla otočit a jít domů. Něco mě k němu však táhlo. Jisté simpatie u mě měl, ale sakra tím to nebylo. Musela jsem rychle odpovedět a tak ze mě jako by nic vyjelo: Myslela jsem si, že tu bude pan ředitel.
Jeho oči se vryly do těch mých. Na okamžik se mi podlomila kolena, to však po chvíli přešlo.
Pan ředitel a u mě? Spustil jako by si ani v nejmenším nevšiml mých naježených chlupů po celém a těle a debilního výrazu v mé tváři.
Je tam, ale zima co? Vmetl mi do tvařu tu větu a dále pokračoval: Nechtěla by jste kávu? Pijete ji ne?
V jeho očích byl znát pochybný výraz o tom, že vůbec jsem někdy pila kávu.
Drze mu odpovím dala a máte smetanu? Jako bych seděla v pětihvězdičkovém hotelu a přinesli mi kávu bez ní.
S úsměvem na tváři odchází k rychlovarné konvici. Napouští ji velmi plnou. Mezitím si chystá hrnečky s kávou a cukrem. Stojím uprostřed místnosti jako tvrdé Y. Asi i proto prohodí: Udělejte si pohodlí. En el hogar.(Jako doma.)
Po chvilkové nevoli si uvědomím, že mě celkem bolí nohy a tak si sednu a položím tašku vedle sebe.
Prohlížím si jeho stůl, má na něm hodně věcí ze Španělska.
Všimne si, že si ho prohlížím. Aniž bych si toho všimla, že mě chytl. Si začnu motat vlasy na prst skoro jako kočka vrnět.Přemýšlím: Co teď?
S chvilkového zasnění mě však vytrhavá pan profesor Minerva.
A tu smetanu, tak tu by mohla mít paní profesorka Spínová. Moment podívam se jí do ledničky. Ooo, tady ji má. Dokonce otevřenou. Směje se. Přilívá ji do obou hrníčků. Otočí se a ladným krokem, při kterém mu vyniká jeho vypracovaná postava jde směrem ke mě.
Intuicí se sedám blíž k druhé strany pohovky. Sedá si ke mě a předává mi hrnek s kávou a smetanou.
Říká, že jen někdy si dává do kávy i smetanu, ale když tu má zajimavou návštěvu.
Trhnu sebou, jako by do mě teď narazilo auto.
Všimne si toho,přebere si to jako, že jsem se musela něčeho leknout. Proto se podívá po kabinetu, ale kde nic, tu nic.
Dává mi tak příležitost vymyslet smysluplnou větu až se zase otočí ke mě, aby to nebylo pouhé ticho. Začínalo to ve mě žhnout, zřejmě to bylo asi tím, že předemnou seděl chlap, který mě začal hodně přitahovat(tělesně).
Otočil se a já si poprvé všimla, že má modré oči.
Usmál se a napil se horoucí kávy.
Vylákala jsem ze svých úst větu: A jak dlouho tu zůstanete, tady u nás v česku?
Zamyslel se a hned odpověděl: No asi tak 5 let maximálně a potom se vracím zpátky do Španělska, ale kdybych tu potkal tu pravou tak tu asi zůstanu na stálo.
To vyvolalo ve mě silné impulsy v oblasti klínu.
Posadila jsem svůj hrnek na stůl vedle pohovky a pomyslela jsem si, mám vůbec..... Asi jo. Nevšimla jsem si však, že se mezitím a kousek ke mě víc přiblížil, takže když jsem se otočila zpět drcla jsem do něj tak, že si vylil to horké kafe přímo na košili i se sakem. Káva stékala dolů, mu do rozkroku.
Začal se smát, že se mu prý už dlouho nic takového nestalo. Sundal si sako a když si chtěl sundat košili, řekl: Počkej te chvilku jenom si přinesu čistou košili. Vstal a šel ke své skříní před si sundal košili. A vytáhl si čistou.
V mém těle byli slyšet výkřiky touhy po nahém mužském těle. Koukala jsem se na něj viděla jsem sice jen jeho záda, ale i ty vypadali jako by se o ně někdo dlouhodobě staral.
Dodala jsem si trochu odvahy a rozepla jsem si dva malé knoflíčky košile, co jsem na sobě měla. Vstala jsem a mířila jsem k němu. S příchodem jsem pronesla větu: Mohla bych vám udělat masáž, po těžkém dnu.
Otočil se ke mě. Na tváři měl překvapený výraz, nestihl si dát ani tu čistou košili. Jak jsem ho vyrušila. Očima jsem si všimla, že pod kalhotama se mu něco začalo silně rýsovat.
Dívala jsem se na jeho mužnou hruď s takovou chutí ho tam laskat, že si toho asi musel rychle všimnout. Ani jsem nečekala na nějakou jeho odezvu a vrhla jsem se na jeho ústa. Líbala jsem ho a on mi zatím sundával košili a rozepínal kalhoty......